logo

Proč ze mě nikdy nebude systematik, i když se o to budu pořád pokoušet

V mé nesystematičnosti je systém. Tak úchvatně vybudovanej a (mnou) zanalyzovanej, až mě to někdy strašně děsí. Dávám si velký cíle, mám pocit, že zvládnu naprosto všechno, na co ukážu, a kdyby se mi jen trochu chtělo, asi by to tak i bylo, ale mně se…nechce. Už jen tak z principu. Z pocitu, že právě v tom nechtění mám nejlepší systém.

Systematičnost mi taky velí se do něčeho rychle nadchnout, vydržet u toho, dokud mě Síla provází, a pak to časem, tak nějak plynule, lehce a netečně nechat někde po cestě ležet. Sem tam mě to doběhne, kousne do zadku, a zkusím to s tím znovu, jindy to jen svižným pohybem nohy odkopnu a jedu dál. Bez sentimentu. Nejsem maratonec. Tedy jsem, ale jen na krátké tratě. Vždyť já se i při normálním běhu spíš kochám než běžím, a v tom metaforickém to není výrazně lepší.

Ale i to metaforické kochání se mám systematicky nepromyšlené. Něco píšu, píšu to hodně, až přespříliš dlouho. Všechno musí dávat smysl, slovní ekvilibristiku provozuju zásadně záměrně, i když to je asi jediná věc, ve které ten systém úplně nemám. To je prostě jen má přirozenost. I teď se kochám, místo toho, abych dopsala tuhle větu a přeskočila na další odstavec. Takže čelem vzad a pár kroků zpět! Píšu, píšu dlouho, vybírám pečlivě slova, slova dávají dohromady věty, odstavce….a už mi myšlenka utíká na svůj vlastní maraton. Ale přibíhá jiná, ke které si ale musím něco najít někde na Googlu. Nebo v knížce. Svět je plný informací a já je potřebuju znát. Nejlépe všechny! A hned! Jenže původní myšlenka někde dává systematicky jednu nohu vedle druhé, a byť se třeba ještě někdy vrátí, já už na ní zase tak trochu zapomínám. Kdyby se mi chtělo, řeknu jí: “Holka, kašli na to, vrať se za mnou, jiný už nebudeme,” ale mně se…asi nechce? Přijde mě někdy v budoucnu kousnout do zadku? Měla by!

Mezitím svět stojí, textové pole zeje prázdnotou, knížku zasekávám na desáté stránce, googlím triviální pojem, který by na mě těch 200 dalších stran počkal, nedovařím kafe a některé ponožky se do systému párů z časových důvodů nevejdou. Informace. Je jich tolik. A utíkají. Všechno musím vědět a hned. Systém slovíček a pojmů, které se budou jednou hodit. Kolik si z nich ale budu pamatovat? Na co jsem už zase zapomněla? Měla jsem snahu (a původně i systém), jak naplnit #52booksayear, ale…

RORY: Thirteen million volumes? I’ve read like, what, three hundred books in my entire life and I’m already sixteen? Do you know how long it would take me to read thirteen million books? I want to be able to converse intelligently with people and I can’t do that unless I read books, at least a few from every genre and sub-genre.

LORELAI: Okay, come on. I’m getting you out of here.

RORY: I sleep too much….I’m frittering…

– Gilmore Girls

Systematicky nesystematická. Lepší už to se mnou nebude. Původně to mělo být o tom, proč ze mě nikdy nebude knižní blog, i když se o to budu pořád pokoušet. Stačilo jen vyměnit “knihu” za “systém” jako to dělám vlastně pořád. A i když v tom zdánlivě žádný systém není, už od začátku tohohle postu, vám mohlo být jasné, že to o tom vůbec nebude…

Takže znovu, proč ze mě nikdy nebude knižní blog, i když se o to budu pořád pokoušet… Nenechala jsem to kafe přeci jenom v kuchyni?

Published by

Leni

Data-driven & social media researcher girl going places🚀 🤓 Geek, nerdy & tech news about social media, digital marketing, books & movies, and R programming. 💻 📚 Czech globe-trotter in love with Sweden. 🌍

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.