logo

Tak jsem utíkala. A najednou jsem přestala…

Znáte ty momenty, když si superhrdinové zvyknou utíkat z boje? Měli byste. Jednou vám to pomůže postavit se k věcem čelem…

Vždycky jsem měla blízko ke kultuře až to nakonec vyústilo tak, že se mi ve skříni už pár let práší na diplom z divadelní teorie a kritiky. Divadlo, knížky a hlavně filmy doteď využívám pro chvíle eskapismu. Hodí se, když si prostě nevím rady, co sama se sebou. Zároveň mám blízko k psaní. A počítačům. A drží se mě to už od špuntího věku. Začala jsem chaty, blogováním, až jsem postupně přešla na druhou stranu barikády. Časem se to všechno organicky propojilo. Přesunula jsem se z blogů na sociální sítě, které najednou rostly jako houby po dešti. Byla to další forma eskapismu v prostředí, kde jsme byli všichni stejně divní. Jen s tím rozdílem, že tehdy v tom nikdo nehledal vědu, natož business modely a nešlo to studovat.

Bylo to všechno tak trochu dost online a tak trochu dost mimo. Mimo normy, ať už se pod tím slovem skrývá cokoliv. Mně to ale přišlo absolutně normální, úžasný až boží. Kluci byli parťáci a ne objekty zájmu. Respektive stávali se objekty zájmu, pokud měli vyšší úroveň Necromancera v Diablu než já, nebo věděli, jak se dostat do BIOSu…

Chtě nechtě jsem začala být pro své okolí trošku “specifická”. Respektive “divná”, pokud použiju slovník jiných. Utekla jsem trochu víc, než všichni čekali. A bohužel to nebylo jen o tom, že zkratku LLAP a hlášku “I have a bad feeling about this” nepobíral úplně každý. Nejhorší bylo, že jsem s tím z pozice introverta neuměla pořádně pracovat. Prošla jsem si obdobími zvlášť silných depresí a dní, kdy jsem si říkala, jestli to má vůbec smysl. Stavy méněcennosti střídaly pocity, že dělám všechno špatně. Bylo to drsný, bolestivý a někdy se sama sobě divím, že jsem kdy dokázala tolik vydržet.

Od mých blogersko-kodérských začátků uplynulo už přes 10 let. Téměř stejnou dobu se snažím zapudit přetrvávající pocit, že divná opravdu jsem. Sem tam mi to někdo připomene a ještě pořád to bolí. Zapuzené pocity totiž nikdy nepřestanou pálit stejným žárem, jako když vznikly.

Díky mým silně vžitým vzorcům chování z dospívání se mnou kluci nechodí, “jen” se mnou kamarádí. V jejich představách o dokonalém životě nejsem dokonale vycvičený zlatý retrívr za bílým plotem, ale spíš černý labrador, co chvíli neposedí. A to vám sebevědomí nikdy zrovna nezvedne… Jsem prostě parťák (nejen) do herní nepohody. A asi si za to můžu taky trochu sama. Make-up a flirt při kódování a hraní her jsem totiž překvapivě vážně nikdy nepotřebovala. Vždycky šlo jen o to, co jsem měla v hlavě, potažmo v prstech, které běhaly po klávesnici. Nejen díky tomu, když to na mě padne opravdu slušně, den co den bojuju s pocitem, že bych měla být jiná: o něco méně chytrá, mít o něco menší přehled, o něco víc make-upu na tvářích, “nenudit” ostatní svou obsesí Hvězdnými válkami, netěšit se na nový Fallout 4 a tak dále…

Jenže jsou i světlejší dny. Ty, kdy chápu, že v tom nejenže nejsem sama, ale že je to vlastně asi dost normální. Že se to děje, jen moje sociální bubliny mě k podobným lidem nepustí. A když už, málokdo má tendence se o tom bavit, nebo to přiznat. Došla jsem k tomu, že jsem koneckonců vlastně celkem normální výplod o něco víc emancipované generace holčiček, které s příchodem internetu vyměnily písek na dětském hřišti a barbínky za dial-up modem a frčíme si v online světě ever sinceJen se s tím musím naučit pracovat…

A tak se srovnávám s různými pocity a fakty, které ke mě budou vždycky patřit. Budu možná mít celoživotní nálepku odrostlého, věčného dítěte, jehož sada nádobí nebude nikdy z jednobarevného porcelánu, ale v lepším případě jen s motivy Star Wars. Stejně tak budu možná už vždycky socially awkward penguin, dokud se se mnou někdo nezačne bavit nad nějakým geek tématem. Možná taky budu vždycky trpět silným impostor syndromem, který mě ale zároveň bude vždycky trochu tlačit kupředu. A možná mi všichni ti muži, chlapi a kluci, kteří vedle sebe neustojí mou o něco výraznější osobnost, řeknou, že jsem divná a radši uloví slečnu, toho retrívra, který bude větší ozdobou jejich plotu než já. A možná pak někdy přijdou, za mnou a řeknou mi, že jsem ten nejlepší člověk pod sluncem. Ale to už bude pozdě. Možná…

A možná to tak prostě má být. Ne proto, že jsem opravdu divná, nebo proto, že je jednoduší svou výjimečnost zalepit omluvnou nálepkou “ona z toho třeba vyroste a srovná se do normálu”. Jsem a vždycky budu ten černý labrador, který je trochu složitější, a mnohem víc mu sedí pestrobarevný plot, ale není o nic míň úžasný než retrívr. Jsem to prostě já. A na to žádná forma eskapismu, než postavit se tomu všemu čelem, neexistuje…

Published by

Leni

Data-driven & social media researcher girl going places🚀 🤓 Geek, nerdy & tech news about social media, digital marketing, books & movies, and R programming. 💻 📚 Czech globe-trotter in love with Sweden. 🌍

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.