logo

Úsměv – “Děkuji” – A buď zticha

Cítila jsem se provinile. Strašně. Stud ze mě mohli ždímat a já doufala, že se stanu ještě menší, ne-li tou nejmenší v místnosti. Navíc to pro mě byl obrovský závazek do budoucna…

Tehdy mi to došlo. Tyhle situace prostě nezvládám. Přijímat komplimenty mi nikdy nešlo. Nikdo mě to neučil, nikdo to se mnou netrénoval. A jak se za ta léta ukázalo, nejlepší obranou proti jakémukoliv uznání mé práce byl rafinovaný útok. Klopení očí, mávnutí rukou, popírání všeho, případně vykoktaná odpověď: “Ale to je hloupost…to…to já ne, to jen…to je náhoda…”

Zkuste jakékoliv ženě ve vašem okolí říct, že  jí obdivujete za to, že je úspěšná a chytrá, že ji obdivujete za její rychlá rozhodnutí nebo že prvotřídně zvládla schůzku s klientem. Řekněte jí, že je prostě dobrá. Jen tak. A dívejte se, co se stane.

První skupina žen zavrtí hlavou, začne se červenat a mávne rukou, jako kdyby chtěla vaše slova co nejrychleji odvát pryč. Možná se s vámi začnou i trochu dohadovat, říkat něco o štěstí a náhodě. Druhá skupina se bude snažit být neviditelná. Tyto ženy se vám budou snažit doslova ztratit z očí a v místnosti najednou nebýt. Důvod? Nebudou vám věřit. Nebudou věřit samy sobě. Vlastní úspěch v lepším případě svedou na někoho jiného.

Jen minimum žen se usměje, sebevědomě řekne „děkuji“ a je prostě zticha.

Můžeme si za to samy

Jak si tak kolem sebe všímám, pod velkým nápisem “náhodou” moc rády schováváme všechna naše malá (nejen) pracovní vítězství. Všechny ty momenty, kdy jsme měly koule a nebály se jít proti zdi. Všechny situace, které jsme zvládly, protože jsme na ně našly a měly sílu. Chvíle, kdy jsme si stály za svými rozhodnutími, i ty, kdy jsme musely přiznat své chyby, ale dokázaly jsme jim čelit.

Milé ženy, myslím, že toho bylo už dost.

Vnitřní síla, zkušenosti a naše schopnosti mají s náhodou a štěstím jen pramálo společného. Můžeme si za ně samy a je to super! Žádné náhodou neexistuje. A nikdy neexistovalo. Ale není náhodou, že to naše okolí vnímá a chce nám za to vyslovit patřičný hold, když to my samy neumíme.

Jen se podívejte na následující video:

Okolí nás vnímá uplně jinak, než jak my vnímáme samy sebe. Okolí totiž neví jednu zásadní věc: nemá přehled o všech “fucked up & failed” situacích, které máme my schované v šuplíku. To, co někdy znejisťuje nás, je ostatním prostě skryto. Není v tom žádná raketová věda, nic těžkého k pochopení, přesto na to valnou většinu času zapomínáme.

U komplimentů existuje zvláštní paradox. Jakmile nějaký dostaneme a nepřijmeme ho, vytvoří se mezi námi a odesílatelem zvláštní prostor. Místo toho, aby to dva lidi k sobě přiblížilo, vytyčí se nevyřčená hranice komunikačního zákopu. Na jedné straně stojí odesílatel, který ohodnotil to, co vidí každý den, na straně druhé stojí přijímatel, který neví, co s tím.

Každým mávnutím ruky, snahou být nejmenší, každým slovem popírání se tenhle zákop prohlubuje. Krom toho, že si samy sobě nedovolíme přiznat zásluhy, na které máme nárok, zároveň shazujeme i úsudek toho druhého. Nepřímo mu říkáme, že se mýlí, že nemá pravdu. Vzájemné komunikaci pak rychle spadne řetěz a jen těžko se nahazuje zpátky. Moc těžko, a že o tom něco vím.

Co s tím?

Milí chlapci, muži a pánové, říkejte nám, že jsme dobré a mějte s námi trpělivost. Prosím.
Milé dívky, ženy a dámy, vyhlašme společně konec všem “náhodou” a “omylem”. Až vám někdo zase řekne, že vás obdivuje (a stane se to, to vím), potlačte všechno popírání sama sebe.

Prostě se usmějte, poděkujte a buďte zticha.

Published by

Leni

Data-driven & social media researcher girl going places🚀 🤓 Geek, nerdy & tech news about social media, digital marketing, books & movies, and R programming. 💻 📚 Czech globe-trotter in love with Sweden. 🌍

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.