logo

Se sama sebou si vystačím, na to ostatní je tu M*A*S*H

– “Musíš vylízt z tý postele!”
– “Nemusím. M*A*S*H* má deset sérií po 24 dílech, s tím si nějakou dobu vystačím…”
– “Leni, vylez…”
– “Hm, ale proč?!”

Tohle je esence těch momentů, o kterých se píše v chytrých knihách, jak asi vypadá deprese. Ležím v posteli, koukám do prázdna. Ale zároveň vím, že mám něco dělat – pracovat, psát, uklízet, probudit psa a jít s ním ven, uvařit oběd. Cokoliv. Jenže jen ležím a koukám do prázdna.

Ale zároveň mi v hlavě jede jedna výčitka za druhou. Že nic nedělám, že nic neumím, že nic nezvládám, že je celej můj život úplný fiasko. A i kdybych chtěla něco udělat, vím, že se k tomu nezvládnu sama nijak dokopat, přinutit, nejde to. I ty seriály jsou jen taková chabá náhražka všeho okolo, ale aspoň mi zasmětnají mozek někým jiným než mnou.

Pak někdo přijde a tahá mě z postele. Ale vlastně vůbec neví jak. Když jsem byla malá a nechtělo se mi do školy, naši mi ukradli peřinu a vstávat se muselo. Bylo to jednoduchý jako facka, protože mi táhlo na nohy. Teď zvládnu ležet a koukat do prázdna i bez peřiny. Dobu. Jen mi je líto, že mě někdo musí vidět v takovým stavu a snažit se ve mě zažehnout aspoň jiskřičku života.

Ten rozhovor nad M*A*S*H*em je taky jedním ze vzácných momentů, kdy jsem sice až po uši zabořená do depresivních myšlenek, ale dokážu být aspoň koutkem mozku vzdorovitě a sarkasticky vtipná. Občas. Nebo se o to aspoň snažím. A to i přesto, že se mi po tvářích kutálí slzy a v hlavě tuna myšlenek na to, co jsem všechno kdy podělala. Žádná přítomnost, nic pozivitního z paměti nevyhrabu. Jen jede fuck-up za druhým, všechny zrady, zlomená srdce, využití a zneužití důvěry, hloupé situace, ve kterých hraju hlavní roli já. Šrám za šrámem. A x podobných momentů, kdy se budu cítit úplně na hovno, mě do budoucna ještě čeká. Vím, že tam na mě čekají. To je na tom asi to nejhorší.

I když…je možná něco, co  je ještě horší. Že pokaždé, když mám pocit, že už jsem ze spár té temné obludy aspoň jednou nohou pryč, dá mi velmi rychle najevo, že tu druhou má a jen tak jí nepustí. Jako teď když jsem byla v Brně. Parádní výlet, prima akce, ale dva dny poté píšu tenhle blogpost a je mi všelijak. Plíživě, pomalu, ale deprese zase tasí do živýho a prostě se mě nechce vzdát a mně dochází síly a nápady, jak z toho ven.

Je strašně jednoduchý podlehnout pocitu, že je všechno v pořádku. Že mi nic není, že jsem už v pohodě, že ten čas a věci tak nějak plynou bez toho, aniž by mě to nějak víc zajímalo. Hovno, Léňo! Dej si zpátečku a vrať se zase na začátek. Ten pocit, že jsi nad věcí, je totiž totálně zkreslený. Deprese se hlásí o slovo. Už zase.

A tak si ti zas veřejně “fňukám”, protože mi to už několikrát pomohlo. Výkřiky do tmy blogosféry jsou vlastně fajn. Jejich pointou je ale pořád jen to, že vlastně vůbec nevím, co mám dělat. Tak si zapnu další  M*A*S*H*, zachumlám se do peřiny a budu doufat, že se mi třeba i dřív než za těch 10 sérií po 24 dílech vrátí moje sarkastický já zase zpátky. Že ho někde prostě odlovím, protože mi strašně chybí. A řekla bych, že nejen mně…

Published by

Leni

Data-driven & social media researcher girl going places🚀 🤓 Geek, nerdy & tech news about social media, digital marketing, books & movies, and R programming. 💻 📚 Czech globe-trotter in love with Sweden. 🌍

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.