logo

Tak si zase stojím na hlavě

Obecně by se dalo říct, že pokračuju tam, kde jsem před prázdninami skončila. A v některých případech možná ten restart posouvám ještě o něco déle dozadu…

Třeba pes. Momentálně, co píšu tenhle článek, se tu snaží přes trám dostat obrovskou plyšovou opici, kterou jsem dostala kdysi jako připomínku dětství ke svým 20. narozeninám. Ona se snaží, já se moc dobře bavím. Zvládly jsme spolu minulý týden Prahu (myslím se psem, ne s opicí), navštívily x lidí, prolenošily čas v několika kavárnách, projely se tramvají a metrem, udělaly si lehkou averzi vůči jezdícím schodům a za den minimálně 105x (počítala jsem to) odpovídaly na otázky o rase, barvě, jménu, věku a dalších atributech malé chlupaté koule jménem Kylo. Přežily jsme to. A já doteď nechápu, proč jsem se takovou dobu bála pořídit si psa…

V terapii začínám (konečně) tít do tuhýho. Příští týden to bude rok, co si chodím napravovat šrámy z minulosti povídáním s někým, kdo emocím a myšlenkám rozumí o něco víc než já. A musím říct, že to je super. Vyčistila jsem si spoustu křivd, vyhodila ze života spoustu “toxíků”, nebo naopak otevřela pomyslnou náruč lidem, kteří tak nějak nervózně a dobu přešlapovali před bránou mý neprolomitelný obrany. Chce to ještě spoustu práce, ale je to všechno teď takový klidnější, pohodovější a myslím si, že za to nemůžou ani tak prášky, jako spíš celkové zpomalení naprosto zběsilého tempa, kterým jsem probíhala životem ještě ani ne půl roku zpátky. Uff. Nevermore, děcka.

Čím jsem klidnější, tím větší skopičiny sama sobě dovolím i na poli cvičení u nás v Kouli. Trvalo mi se do toho zase zpátky vrátit, ale je to tu. “Dřepíčky” s už víc 20kg na zádech a co týden, váha stoupá. Kettlebell s koulí větší než dětskou váhou, pozvedy zase jako velká holka. Chybělo mi to a dala mi to najevo nejen moje den ode dne bolavější záda. Pocitu, když nakopnete čince pořádně p*del, se prostě jen tak nic nevyrovná.
To samé platí o stojkách. Když jsem před prázdninama odcházela z práce, kde jsme je trénovaly, moje stojky o zeď už sice vypadaly jako stojky, ale jistota tam moc nebyla. A není vlastně ani teď, ale vůle stát si zase na hlavě, nebo hlavou dolů je zpátky. A je to skvělý! Dnešní trénink jógy a všemožných protahováků jsem zakončila 30 vteřinama stání na hlavě v prostoru. 30 VTEŘIN! V PROSTORU! Před půlrokem čirá utopie.

A tak když se koukám na výčet toho, co jsem sepsala, si myslím, že to zase půjde. Všechno to zase půjde. A myslím, že líp než kdy dřív. Někdy asi vážně stačí jen sebrat tu hozenou rukavici z toho místa, kde zůstala, a znovu si ji nasadit. I když to je třeba půl roku nebo rok zpátky…

Published by

Leni

Data-driven & social media researcher girl going places🚀 🤓 Geek, nerdy & tech news about social media, digital marketing, books & movies, and R programming. 💻 📚 Czech globe-trotter in love with Sweden. 🌍

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.