logo

Terapie, rok poté

Už pár týdnů sama sobě slibuju, že se rozepíšu o tom, jak to vypadá a jak vypadám já po roce intenzivní psychoterapie. Nakonec se mi k tomu daří dostat v jeden z těch “blbých” dnů, což není sice úplně ideálka, ale i to k tomu všemu tak nějak patří.

Rok předté

Do vlaku terapeutického procesu jsem naskočila plus mínus přesně před rokem. Byl začátek listopadu, já za sebou měla první ubrečený kolaps v práci. Byl to spíš ale poslední projev příčetnosti, která mě tehdy hodně rychle opouštěla.

Hodně lidí se mě doteď ptá, jak jsem poznala, že potřebuju odbornou pomoc.Vždycky se zaseknu a trvá mi to si rovzpomenout na ten jeden moment, ale řekněme, že se se mnou depresivní syndrom (a k tomu přidružené stavy a problémy) táhne posledních 6 let. Jestli znáte Dextera, dá se to hodně připodobnit k jeho dark passenger. Byla (a je) to moje svébytná součást, která se někdy projevuje víc, někdy míň, někdy vůbec. Ale byl a je tam. Několik let v kuse jsem se ho snažila silou překonat, přespat, přepít, nebo prostě přebít něčím, co by mě od problému odvedlo. (Tímto se taky řeší “záhada” toho, proč mám od svých 20 let našlápnutou kariéru, za kterou by se nemusel stydět top manažer středního věku. Kompenzace se někde  nutně projevit musela…).

Jenže, a tohle si někam zapište, čím víc něco ignorujete nebo necháváte vyhnít, tím s větší razancí vás to jednou sejme. A vy nebudete připravení na to, kdy a jak se to stane. A u psychiky to platí dvojnásob. To mi věřte.

Moje první kroky tehdy vedly do RIAPSu. Tam mě neskutečně milý pan psychiatr řekl, že všechno bude v pořádku, že si jen potřebuju několik měsíců až let pořádně pokecat s terapeutem, a mít se celkově o hodně víc ráda. Prostě, že to zvládnu a bude zase fajn.

Jenže to se lehko řekne, že jo.

Hrdinství a stigma zároveň

Moje první sezení stála fakt za to. Většinu z nich jsem probrečela, až jsem chvílemi přemýšlela, že si s sebou budu brát vlastní “fapesníčky”, protože to fakt nešlo. Pomalu jsem ze sebe vykoktávala, co se mi kdy stalo, co se mi děje, co bych chtěla, aby se dělo jinak, jak mám pocit, že sabotuju vztahy, že se točím v kruhu a že prostě nejsem šťastná a nevím jak zase být. Buď to doprovázel brek, nebo jsem jen tupě až skoro automaticky vyprávěla, co se mi kdy přihodilo. Peklo.

Pokud se vám někdy někdo přizná, že chodí k psychologovi nebo na dlouhodobější terapii, stojí před vámi hrdina. Fakt. Už jen proto, že se k tomu přizná. Stále totiž žijeme ve společnosti, kde se o psychických problémech nemluví a když už, nesou hodně negativní konotace. V tom nejhorším případě většina lidí dotyčného hned odsoudí do sféry magorů, bláznů a vyšinutců. Mně se takhle nedávno stalo, že mi zvýšili pojistku na spoření, protože jsem podle pravidelného braní lehkých antidepresiv potenciálně krizový klient. No, stane se.

Hrdinou se člověk v tomhle případě ale hlavně stane, když na terapii aktivně chodí a aktivně se sezení co sezení rýpe ve svých emocích. Většina lidí se jde normálně opít, nebo na nepříjemný zážitek radši zapomene. Tím to hasne. Člověk, co chodí na terapii, se v emocích pitvá, řeší, proč ho něco limituje, proč mu dělá něco radost, snaží se přijít na to, co se mu děje a neděje a proč. Hrabe se v bolestných vzpomínkách, v situacích, na které by nejradši zapomněl, sděluje druhému, úplně cizímu člověku své trapasy, myšlenky, za které se stydí, a všechno to, co o něm neví ani jeho vlastní rodiče. Jen proto, aby přišel na to, jak se posunout v životě dál. Jestli tohle není známka osobního hrdinství, tak nevím co už víc by mělo být.

Kódování v pohádkách

Já jsem se tímhle hrdinou stala za poslední rok terapie. Dvakrát do týdne se hrabu v bahně vlastních pocitů a snažím se na všechno podívat, smířit se s tím a nechat to v minulosti a poučit se z toho do budoucna. Moje terapeutka volí psychoanalytický styl terapie – což znamená, že já přijdu a povídám, co mě napadne, a skrz mé asociace a její návodné otázky se dostanu dřív nebo později k jádru pudla. A že to je fakt makačka. Pro mě i pro ní.

Na sezeních většinou mluvím v metaforách. Posledně jsme řešili Schrödingerovu kočku, jindy vyprávím, jak mám svůj vesmír a mám pocit, že mi vždycky přilétne do života nějaká kometa, nadělá paseku, odfrčí pryč a mému vesmíru se přesto po ní stýská. Došly jsme i na vysvětlování mých pocitů a postojů pomocí archetypů pohádek a postav ze seriálů (ahoj, Sheldone!). A vlastně mě to neskutečně baví, protože skrz tuhle jazykovou ekvilibristiku a představivost jsem se za ten rok naučila, že život je hodně barevný a pestrý místo. Že se dá popsat i to, co jsem si myslela, že ze mě nikdo nikdy nedostane. Musela jsem se jen dostat do té správné perspektivy, jak na všechno koukat. A jak koukat hlavně na sebe.

Rok poté

Což je asi alfa a omega celého procesu terapie. Nikdy jsem nebyla schopná vyjadřovat emoce, natož o nich mluvit. Vždycky jsem řešila víc ostatní než sama sebe. Řekněme, že spirála sebedestrukce nemohla mít lepší start. Rok poté je to mnohem lepší. I tak se ale mám pořád co učit. Umím si stanovit hranice a udržet je. Umím se ozvat, když se mi něco nezdá. Umím někomu říct, že ho mám ráda, nebo že jsem ráda, co pro mě dělá. Snažím se navazovat kontakty s prima lidmi a naopak pálit mosty těm, kteří jsou toxičtí a ubírají mi energii. Mám prostě pocit, jako bych se díky sezení naučila sebe vnímat jako středobod všeho dění. Ne ale v tom nepříjemně sebestředném stylu, ale v tom dobrém slova smyslu. Když mně je dobře, i lidem okolo je líp a všechno je pocitově tak nějak lepší. A za to to stojí.

Taky se mi hodně vyčistil vztah k našim a celé naší hezky pošahané rodince. Pořídila jsem si psa, a i když jí občas vyhrožuju, že půjde za trest do salámu, tak je to nejlepší nápad a kámoš, co jsem měla. Ale víte, co je úplně nejlepší? Mám poslední dobou pocit, že mě s tímhle “závažím” někdo může mít fakt a upřímně rád. Že to není tak hrozná překážka a že si všichni ti, co mě za tuhle mou “problémovost” hodili přes palubu, můžou jít honit štěstí někam jinam. Já si ty “svoje” lidi najdu a oni si najdou mě.

Vím, že rok terapie není hodně, ale zároveň je to strašně moc. Takže ve zkratce, co mě terapie zatím naučila?

  • Přemýšlet sama o sobě v mnohem lepším světle a mít se ráda, i když zkopu, na co šáhnu.
  • Mluvit o sobě, svých emocích a o tom, že mi je něco nepříjemné nebo naopak příjemné.
  • Nebát se, že něco pokazím.
  • Nebát se, že budu v něčem dobrá.
  • Popsat jako introvert, co se mi děje v hlavě ,v srdci a tak nějak v každým koutku těla, aniž bych byla za magora.
  • Mít se ráda, i když jsem za magora.
  • Mít se ráda.

Přijít za kamarádem, že vám je nějak smutno na duši, je úplně něco jiného, než když máte jít za úplně cizím člověkem a začít mu povídat, co vás trápí a co ne. Respektive, co si myslíte, že vás trápí, ono vždycky vyleze něco novýho. Terapie není sranda, ale funguje. Vážně. Takže pokud máte pocit, že by se vám terapie hodila, jděte do toho. Nemusíte se nechat odháčkovat od guru Járy, ani nemusíte jezdit na opuštěný ostrov a hrát si na poutníka a už tuplem se nemusíte zpíjet do němoty nebo fetovat. Pár hodin cíleného a soustředěného povídání vám pomůže mnohem líp.

Držte se!

Poznámka: Tuhle mou osobní zpověď vyvolala kampaň „Nevypusť duši“ a video „Seber se a vypadni!“ z projektu Mindset. Lítáte v tom taky? Nechte si pomoct.

Published by

Leni

Data-driven & social media researcher girl going places🚀 🤓 Geek, nerdy & tech news about social media, digital marketing, books & movies, and R programming. 💻 📚 Czech globe-trotter in love with Sweden. 🌍

7 thoughts on “Terapie, rok poté”

  1. Tohle je strašně dobrej článek! Takovej nakopávací. Já byla minulý týden u psychologa poprvé, sice jen s výmluvou, že mám trauma z nehody, ale je to jen zastírací manévr….bude to běh na dlouhou trať!

    • Díky! Jestli z něj máš nakopávací pocit, splnil svůj účel :) Každopádně zastírací manévr, nezastírací manévr, držím pěsti, ať je ta trať co nejmíň komplikovaná, Blanche.

  2. Díky za krásný článek. Jste hrdinkou hned dvakrát ;)

    Sám si vzdáleně podobné úvahy skládám také dohromady, ale jsou zatím utopeny kdesi v anonymních hlubinách internetu. Až bude čas, snad je také pustím na světlo. Ale zatím to ještě neví pár pro mne důležitých lidí, lidí, co si to zaslouží slyšet přímo ode mne.

    Až to jednou udělám, a chutí mám sto, tak to bude i díky odvážlivcům, jakým jste Vy. Děkuji.

  3. Díky, Leni, formulovala jsi mi některé věci za mě. Terapie mě osobně ještě naučila, že hranice mezi „normálním“ a „nenormálním“ a „duševně zdravým“ a „nemocným“ je hodně úzká. A často úplně zbytečná.

  4. Ahoj Leni, na Tvůj blog jsem se nějak proklikala přes Czechitas a jsemandrea.cz a našla jsem tento článek. Moc mě to dojalo a říkám si, že bych se sebou taky měla něco dělat. Mám podobné dlouhodobé psychické problémy (prakticky od dětství), jsem si jich vědoma a vždycky to nějak šlo. Poslední dobou mi to ale začíná zasahovat i do pracovního života, což je oblast, ve které jsem se dosud vždy držela nad vodou. Cítím se hrozně zmatená a mám strach, abych neudělala nějakou unáhlenou blbost. No nic, jsem ráda, že v tom nejsem sama.

  5. […] popsat, co se v člověku děje, pokud ho zrovna válcuje deprese. Proč to řeším, když jsem v tomhle ohledu za vodou? Protože můj „dark passenger“ je zpátky a nevybral si na to zrovna úplně vhodnou […]

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.