logo

California dreamin‘: Celní kontrola jak ze snu

Plán zněl jasně: doletět do Států s co největším počtem (povolených!) ryze českých položek, aby tu česká komunita nadále netrpěla. Někdy se to povede, jindy míň. Cestování je sranda a i když nepašujete nic zásadního, taková dobře mířená kontrola u celníků, kterou jsme prošly, vám může napumpovat adrenalin i do konečků vlasů.

Imigrační úředníci na letištích ve Státech jsou pro mě jeden z největších postrachů světa byrokracie. Celosvětově. I české úřednice nejsou tak obávaným nepřítelem jako tihle chlapíci s jasným výrazem sociopata. Paní Vomáčková z českého Magistrátu vás jen “drobně” seřve, že byste si měli toho psa, co vám sežral pas, hlídat (stalo se, nedoporučuju!) a tím to hasne. Američtí oficíři zato během 5 minut (případně 2 – 4 hodin intenzivního výslechu) rozhodují, jestli si zasloužíte vstoupit na americkou půdu. A nebo taky ne.

Poučena historkami svých kamarádek, které právě tihle hlídači hranic nepustili do USA nebo je v lepším případě jen podrobili nekonečným hodinám výslechu, jsem sebrala všechnu odvahu a s pasem, vízem a staženým zadkem jsem šla na celním k první volné přepážce. Vybrala jsem si podle pohledu fakt sympaťáka. Nebo jsem si to aspoň těch prvních 5 vteřin myslela…

“Můj” důstojník jménem Hannock měl asi metr devadesát, pravděpodobně německé nebo skandinávské předky a úsměv stejně přirozený jako Arnold v Terminátorovi. A bez ostychu se ptal na každou pí*ovinu. Samozřejmě nezúčastněně, aby mi snad nedával naděje, že vstup do země neomezených možností si můžu užít a budu to mít úplně zadarmo.

– “How is it possible that you can leave for 3 weeks straight to be in US?”
– “We have up to 5 weeks of vacations in the Czech Republic.”
– “Wow, what a nice country you have! I should visit it someday.”
– “Yeah, you definitely should, it’s a beautiful place.”
– “I’m sure it’s not better than America…”

Po téhle výměně jsem na úsměv á la Arnold přepla automaticky i já. Zatímco se Hannock smál vlastnímu blbýmu vtipu, já se snažila držet výraz “souhlasím, jen mě prosím nepovažuj za teroristu jenom proto, že jsem řekla, že jsou Čechy pěkný místo.”

Otisky. Povinný mug shot. Razítko. Finito. Přístup do Států udělen.

Nechci si fandit, ale asi jsem byla fakt okouzlující. Důstojník Hannock se chtěl o tu radost z našeho setkání podělit i se svými kolegy a oblažit je mým stavem, kdy jsem po 16 hodinách na cestě měla prozíravou inteligenci houpacího koně a řeknu i to, co nevím. Jinak si tu poznámku, že se máme ještě stavit na kontrolu kufrů ohledně potravin, vysvětlit nedokážu…

Jedno z mnoha letištních klišé jsou prý úřednice černošky. Bývají poctivější a trochu důraznější než jiné dámy. Té, co jsme potkaly, bych napráskala i vlastní babičku a to bez výčitek. Na svůj metr šedesát uměla zvednout obočí výš než měřil důstojník Hannock, kladla úplně stejně dementní otázky a z mé odpovědi „Everything we have is allowed according to your law“ nebyla vůbec nadšená.

Rampa. Jeden kufr. Další. Dva páry rukou prohrabávající se mým spodním prádlem (#tochceš) a moje snaha se urputně netvářit jako potenciální hrozba americké bezpečnosti. Toužila jsem po cigáru, konečně vidět bráchu a hezky česky si zanadávat, že kdyby tohle dělali pořádně už před 11. zářím, nemuseli jsme všichni být tam, kde teď jsme…

Hrdinně jsme přiznaly čokolády a sušenky. Když našla prvních osm Fidorek, dvoje Lentilky a Kyselý rybičky, letělo obočí k nebesům poprvé. U lázeňských oplatek usoudila, že máme fakt zvláštní obaly na CD, českou mouku ani nevyndávala. Podruhé obočí nadskočilo u sypké směsi na výrobu bramborových knedlíků. Nechápala to ani po mé poznámce „it’s for baking“ a já zas a znovu nechápala, proč jsme to s sebou vůbec táhly. Ultimátní kulturní šok této paní ale uštědřily až slovenské korbáčiky… Nakonec prošlo bez zabavení všechno (see, I told you!) a vzájemné vědomí, že se už nikdy neuvidíme, vzbudilo nadšení na obou stranách tohohle celního divadýlka.

Cígo před letiště SFO uhasilo nervy přesně tak, jak mělo. Měla jsem obrovskou radost, že po půl roce skypování a hodině na celním konečně vidím i bráchu, za kterým jsme sem jeli. Neskonalé nadšení ve mě ale budilo především vědomí toho, že ani důstojník Hannock, ani úřednice s vytaženým obočím netuší, že jim přes veškerou jejich snahu utekly dvě lahve domácí slivovice a jabkovice, které si trůnily přesně uprostřed kufrů, a dvě kostky droždí (na buchty), které máma prozíravě schovala do kosmetiky. Watch and learn, America, teprve začínáme!

Published by

Leni

Data-driven & social media researcher girl going places🚀 🤓 Geek, nerdy & tech news about social media, digital marketing, books & movies, and R programming. 💻 📚 Czech globe-trotter in love with Sweden. 🌍

2 thoughts on “California dreamin‘: Celní kontrola jak ze snu”

  1. Koukám, že jsem teda měla ohromný štěstí. Do USA jsem letěla dvakrát a ani jednou se mě nikdo na nic neptal a na kufry ani koutkem oka nepodíval :)))

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.