logo

Devět let života sbalených na cesty

Devět let života sbalených za den a odnesených do dodávky za 30 minut, ještě dřív než se celá Praha úplně probudí. I proto, aby měšťáci nedali stěhovákům pokutu za parkování tam, kde nemají stát… Stáli jen co nejblíž dveřím, aby se jim moje věci nepronesly. Zhmotněných devět let života, ke kterým mám citovou vazbu už jen asi já.

Židle, pan Kytka, olepené krabice s rozmazaným nápisem „kuchyň a už-ani-nevím-co-dál“. Všechno tak, jak je, jen malou krabici z IKEA s nápisem vzpomínky jsem zabalila do černé streč fólie. Už tak jsem do ní lezla jen s obtížemi a nebudu se divit, když zůstane nějakou dobu nedotčená. K přebrání mě teď čeká celá nová várka artefaktů posbíraných z roztodivných důvodů. Nedělám si iluze, že si z nich budu chtít sestavit úplně novou krabici. Možná jeden, dva pohledy, vzkaz napsaný fixou na ubrousek z restaurace nebo taky ne. Až tolik citu si s sebou zpátky domů nestěhuju.

Jsme generace, která si namísto tělních tekutin vyměňuje byty. Zasraní singles. Spokojíme se s téměř jakoukoliv výší nájmu na Letné, hlavně, že nám do našich klícek nevleze nic, co tam za generace našich rodičů už dávno patřilo. Vztah. Láska. Trochu bordelu. Trochu života.

Oscilujeme kolem sebe, ale když se dotkneme, omlouváme se sami sobě i navzájem. Visí to ve vzduchu a oba to moc dobře víme. Generace ztracená ve svých vlastních připosraných akvarijních světech. I ty rybičky aspoň zapomínají. My ne. Prostor mezi námi udržují nevyřčené výčitky, pocity a všechny ty fuck-upy, co jsme udělali jiným a jiní udělali nám. Bojíme se všeho a všech, ale hlavně sami sebe. Přes den mlčíme, svým terapeutům tvrdíme, jak jsme nad věcí a že nám je fajn a pak si o tom vzájemně vyprávíme. Po nocích si pak ve svitu modrobílé obrazovky vylíváme srdce, mluvíme o špatném timingu a že potřebujeme budovat kariéru, protože nám ten osobní život stejně nejde. V noci, sami jen se svými myšlenkami, které mají konečně prostor mluvit, si horečně pouštíme romantické braky jako pravidelnou dávku aspoň nějakých emocí. Ráno si povídáme se Siri nebo v lepším případě se psem. Rewind. Repeat.

Pak se stěhujeme a při balení nám proskakují hlavou všechny ty situace a vztahy, které naše věci zažily stejně jako my. A najednou zjistíme, že ne že by nám ty osobní životy nešly, ale že kolikrát ani nechceme, aby nám šly. Že je to takhle jednodušší. Všechno naskládat do krabic, obalit černou strečovkou, zajistit lepící páskou a čekat, až ten náš život někdo odveze na jiné místo a tam si ho nějakou chvíli prostě nebudeme vůbec všímat. My jsme na cokoliv akčnějšího v našich skoro třiceti už prostě jen moc unavení…

Published by

Leni

Data-driven & social media researcher girl going places🚀 🤓 Geek, nerdy & tech news about social media, digital marketing, books & movies, and R programming. 💻 📚 Czech globe-trotter in love with Sweden. 🌍

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.