logo

Hodní kluci nevymřeli, víra v ně ano

Až se zase budete divit, proč nechceme hodný kluky, zeptejte se těch zlých, proč jsme na ně přestaly věřit. Ti zlí měli naše ideály z první ruky. Kdo by se divil, když byli další úrovní po „můj táta je nejlepší chlap na světě“ a po klucích z romantických filmů a snů, o kterých jsme neříkaly ani našim nejlepším kamarádkám. Dobu jsme těm snům věřily, spolužačky nám je potvrzovaly historkami z jejich vlastních životů a zcela logicky jsme nechtěly dát nikomu možnost, aby nám tu krásnou představu o nich rozprášil…

Jsou věci, na který nás, princezny, ani naši tátové nemohli připravit. Respektive nechtěli. Proč by nám hned po tom, co nám začnou růst prsa, řekli, že je svět vlastně strašně špinavý, hnusný a zákeřný místo? Vždyť i oni jen chtěli, ať potkáme super kluka, kterej nás bude nosit na rukou jako oni nosili nás už od momentu, kdy jsme jim poprvé poblinkaly záda.

Nikdo nechce přeci svoji dceru sbírat ze země v slzách a snažit se jí vysvětlit, že pro ni vždycky chtěli jen to dobrý, ale že jí tu knížku o posttraumatickým stresu asi radši přeci jen seženou…

A zatímco hledáme slova útěchy samy pro sebe, postopadesátéosmé se ptáme proč já? a budu mít už navždycky takhle zku*venej přístup ke vztahům, intimitě a sexu?. Nikdo kolem neví, jak nám pomoct, protože tohle se přeci na školách neučí. Na školách je všechno krásný, i Bravíčko to říkalo.

Ale nakonec to dáme, vzchopíme se, nainstalujeme ten Tinder nebo zareagujeme na pozvání na rande v kavárně a zase to zkusíme. Nevyjde to, nevadí. Znovu. Teď třeba…tak taky ne. Hm. Tak ještě… Ok, tak taky ne. Rewind. Repeat. Už zase.

Pak už jen smutníme nad každým tím rande, které z jiskření o voltáži 220 skončilo slovy „hele, seš strašně fajn, ale nějak z tebe nic nejde, #jesimirozumíš“. Je jich totiž víc, než vaše obvody dokážou zvládat. Začínáme vidět vzorec, cítíme průšvih, biologické hodiny našich matek tikají rychleji než ty naše. A logicky nám na mysl přichází všechno, co se před těmi několika lety stalo. Protože víme, že v těch pár měsících je klíč ke všemu tomu, co z nás dělá sice schopnýho workoholika, ale zároveň taky vztahovou nulu. „Myslel jsem, že to ustojíš.“ To víš, že jsem si to myslela taky, ty blbečku. Možná kdyby ses nechoval jako úplnej kretén a já jako naivní kravka, tomuhle by se předešlo. Ale naděje umřela až potom, co jsem v mezičase vnitřně umřela já…

Přitom by jen stačilo na začátku potkat hodnýho kluka a nepřestat tak na ně nikdy věřit. Nepřestat tak věřit v to, že do života mají být ideálně dva a že ten druhej rozhodně není pes. I já bych chtěla zase věřit na hodný kluky, a tentokrát by ani toho bílýho koně nemuseli mít…

Published by

Leni

Data-driven & social media researcher girl going places🚀 🤓 Geek, nerdy & tech news about social media, digital marketing, books & movies, and R programming. 💻 📚 Czech globe-trotter in love with Sweden. 🌍

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.