logo

4 věci, co mě zatím naučil přijímací proces na PhD

Vymyslet si trochu šílenej nápad hlásit se na PhD na americkou univerzitu je jedna věc, ale něco úplně jinýho je postupně procházet všemi fázemi procesu, který mě k tomu má dovést. Kromě hodně čokolády a štěstí to chce sem tam překonat pár věcí, které mi nejsou moc vlastní. Moderní lidé by mi řekli, že pouze vylézám ze své komfortní zóny. Já říkám, že se staženejma půlkama, kterýma bych mohla štípat ocelový dráty, podstupuju věci, kterým jsem se z hlediska pudu sebezáchovy naučila bravurně vyhýbat. Ale i starýho psa můžeš zkoušet naučit nový věci. I když…

Sepsala jsem, co mám z celého procesu zatím za sebou a jak moc mi to ne/cuchá nervy a jak jsem se s tím ne/naučila pracovat. Třeba se vám něco z mého #vyzkoušenozavás bude taky někdy hodit.

1. Ukázat se (na místě)

Málokdo to o mně ví, ale jsem ve skutečnosti strašnej srab. A to především v momentě, kdy se mám někam dostavit a něco ze sebe dostat. Přednáška, zkouška, rande? Je to fuk. Všechno je to pro mě stejně infarktová záležitost.

Většinou mě tak den předem přepadne nějaká falešná a jistojistě smrtelná nemoc, která stejně rychle jako přijde, taky odejde. V osudný den jsem už hned po probuzení pak v totální smrti. Po akci se pak sama sobě strašně směju, že jsem jen hysterický trdlo. Stále čekám, kdy mě tohle přejde, ale stále to nepřechází.

Vyzrát, byť částečně, na tuhle trému smíchanou s trochou nezdravě vysokých nároků sama na sebe se mi podařilo až relativně nedávno. Vyzkoušela jsem toho dost, máloco mělo ale trvalejší efekt. Pokud ale někoho trápí něco podobného, stáhněte si relaxační appku Calm (za doporučení hromadně děkujte tady superženě Zuz) a drťte to každej den. Pak stačí i 5 minut dýchacího cvičení před větším stresem a pomůže to. Moc! #vyzkoušenozavás

2. Mluvit jako autista

O víkendu jsem absolvovala testy TOEFL, což je jedna z podmínek pro podání přihlášky, pokud nejste rodilý mluvčí. Standardizované přezkušování z cizího jazyka mi už od dob gymplu nedělá úplně dobře, takže to ani letos nebyla výjimka. Ne, že by mi na tom výsledku snad nějak moc záleželo, že jo…

Na TOEFL to funguje například tak, že odpovědi, které po vás chtějí v sekci Speaking, říkáte s drobnou přípravou do mikrofonu. Bez jakékoliv odezvy kohokoliv na druhé straně. Po 3 hodinách, co sedíte v místnosti, kdy ani nevíte, kolik je hodin. Spolu s vámi tam sedí další 4 „autisti“, kteří jedou monotónně ta samá témata jako vy. Aby toho nebylo málo, dozor vás celou dobu zkoušky sleduje přes kamery nainstalované v místnosti. Drím kam trů pro introverty, co se ze sebe snaží cokoliv vymáčknout, no nemyslíte?

Můj mozek se zabavil a přestal vymýšlet kraviny asi až po půl hodině. Po první zodpovězené otázce jsem se sama sobě lehce vysmála, protože jsem si fakt připadala jako úplnej pitomec. Smála jsem se tak, abych samozřejmě nerušila lidi kolem. Což mi přišlo ještě vtipnější. Kupodivu mě tahle léčba smíchem vlastně dost uklidnila a konkrétně tahle část testu mi přišla nejvíc v pohodě. Pokud vás TOEFL taky výhledově čeká, nebojte se toho, hlavně se uklidněte, nehysterčete a prostě mluvte. Za autisty jsme tam všichni.

3. Být sama sebou

K procesu přijímacího řízení na Syracuse University patří i poměrně zásadní věc a to navázání kontaktu s profesory ze školy. Většina PhD studia se věnuje výzkumu a škola si chce předem prověřit, že výzkumné záměry sedí nejen do jejího oboru, ale i do záběru personálního. Brácha mi potvrdil, že se to podobně odehrává na všech US univerzitách a že čím víc se tam osobně zaháčkujete, tím je to pro vás pak lepší. A to platí i ve vztahu ke studentům.

Díkybohu za internet, jmenné seznamy PhD studentů na stránkách univerzit a trochu zručnosti při stalkování LinkedIn profilů. To je totiž ideální postup, jak se zkontaktovat s kýmkoliv a poptat se na informace, kterými jsem buď nechtěla otravovat sekretářku, nebo jsem se je mohla dozvědět jen od studentů. Tak se pak třeba (od kluka, co vypadá jako kdyby ho zapomněli včlenit do Hemsworthovic rodiny) dozvíte i tohle:

Otřepaná fráze „be yourself!“, kterou nám v systému českého školství naši učitelé často opomínají zdůrazňovat, je, jak jsem zjistila, v Americe jedno z dost důležitých kritérií. Protože to, co člověka odlišuje od ostatních můžou být možná všechny ty dobročinné a mimoškolní aktivity (pamatujete Rory Gilmore a její plyšové, růžové kladivo?), ale velkou váhu má právě osobnost studenta. A ta buď zapadne, nebo ne.

Takže, byť to zní jako klišé, nebojte se být i v tomhle procesu sami sebou. Je to dobrý směr. Nebojte se lidem psát, ptát se třeba i na sebevětší blbosti a to klidně několikrát. Pokud se vám povede napsat dotazy inteligentně a je z nich poznat váš zájem, dočkáte se odpovědi na stejné úrovni. A třeba se dozvíte ještě něco navíc. Nikdo vás do háje nepošle, maximálně vám napíšou, že momentálně nemají čas a ať chvilku počkáte. Za zeptání se tak jako tak nic nedáte.

4. Říkat si o pomoc

Zatím mě tenhle proces zkoušek a příprav na něco, co se možná vůbec nestane, naučil říkat si o pomoc, nebo ji přijímat. A že mně tohle fakt nejde a nikdy nešlo. Každým dnem se to učím. Jsem totiž úplně typický příklad tzv. „jásamisty“. „Nechceš s tím pomoct? Já sama! Pomůžu ti to odnést. Já sama. Kdo se z toho pak zcvokne? Já? Sama? Emancipace se u mě projevila tímhle ne vždy úplně šťastným způsobem…

Zatím to byly vesměs „jen“ blbosti: zeptat se, jak TOEFL probíhá, odkejvat mamce, ať mě v 5 ráno vzbudí, udělá snídani, kafe a pohlídá celej den psa. Moje ego, co nemá rádo, když se mu komentují jeho práce, muselo zalízt a poprosit bráchu, ať mi zkontroluje motivační dopis. Ale největší výzva byla poprosit mnou vybrané jedince o doporučení. To je totiž něco, co jsem musela nejen promyslet, ale ty dotyčné požádat a vysvětlit jim, proč jsou oni ti praví a vybraní. Uff. Tohle není sranda, pokud o sobě máte jen trochu pochyby a jste zvyklí dělat všechno sami. Ale dá se to, půjde to…

Kousek cesty je za mnou, větší kus ještě stále přede mnou. Diplomka, státnice, ale taky obíhání ministerstev ohledně úředně ověřených transkriptů z univerzit, točení vide, ve kterém se mám představit, a tak dále. Držte pěsti, já se zase ozvu.

 

 

Published by

Leni

Data-driven & social media researcher girl going places🚀 🤓 Geek, nerdy & tech news about social media, digital marketing, books & movies, and R programming. 💻 📚 Czech globe-trotter in love with Sweden. 🌍

3 thoughts on “4 věci, co mě zatím naučil přijímací proces na PhD”

  1. Na rande a trému? Udělej to, jak jsi to udělala na afterparty Barcampu. Přišla jsi k nám, já vám jsem někde už viděla a bylo to. A naopak já jsem byl rád, že jsem tebe poznal osobně.

    A co se přijímání pomoci, to mě dost naučila moje profese. Když vidím, kolik dobrých rad můžu dát klientům, že tamto a toto je špatně, tak jsem pochopil, že já taky řadu věci dělám dobře a naopak, teď onen feedback docela vyhledávám. :)

    A jinak přeji hodně štěstí, ať se tam dostaneš. Už se těším na blogposty Dataholka v jú es ej.

  2. Zrovna nedávno jsem měl pro PhD studenty na MU přednášku, jak mou kariéru ovlivnilo PhD. Ponechme stranou, že bylo docela směšný, že si vybrali zrovna mou kariéru. Ale rozvinula se velmi zajímavá diskuze o PhD tady a na západě. Já teda nestudoval v US, ale část svého PhD jsem byl v Bristolu UK. A byla to naprosto nejlepší věc. Hlavně z hlediska přístupu k vědě a celé té filozofie výzkumu a přístupu k PhD. Paráda. Je to už dost dlouho, takže možná už se situace změnila i tady, ale za mně rozhodně podpora jít do světa.
    A prezentací se neboj – mě nejvíce otrkalo právě PhD a naopak mě to začalo bavit :-) Člověk si tím i třídí myšlenky a diskuze jsou občas neobyčejně plodné :-)

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.