logo

Proč padáme? Abychom se naučili se zvednout

Loni touhle dobou jsem psala článek o tom, že jsem zkusila přihlášku na kemp kódování na Bali. A že to nevyšlo. A taky jsem psala, v čem všem mi to mentálně strašně pomohlo. Teď jsem o patro spirály času výš a dál, na celou situaci s Bali i článek jsem samozřejmě zcela zapomněla a i nějak na všechny ty body, co mě měly kopat, abych nestrávila posledních 14 dnů v kotrmelcích výčitek, že mi (zase) něco nevyšlo…

Minulý týden jsem cílenými kroky zabloudila na vánoční fitness mejdan setkání Železné koule. Na školním mejdanu o půl hodiny předtím jsem si celkem oprávněně užívala, že už se nemusím stresovat nad psaním diplomky jako moji ještě stále stateční spolužáci (dáte to, děcka!), protože se tam konverzace s kýmkoliv téměř automaticky přepla do módu dopsáno – super – gratuluju – díky. Jenže na fitness mejdanu, už jen proto, že jsme byli vždycky všichni tak nějak v užším kontaktu (a teď nemyslím ten tělesný) a protože jsem na něm k sobě dost úpěnlivě tiskla doporučení pro Syracuse z mojí univerzity, došlo i na zodpovídání otázky, ke které jsme se se školním osazenstvem díkybohu nedostali: „Co tu děláš, vždyť ty jedeš do tý Ameriky, ne?“

No. Nejedu.

do Vídně jsem nakonec nejela, byť to bylo v plánu. Proč? Po dopisování diplomky, zařizování korektur, tisku a odevzdávání mě v 6 ráno, kdy jsem vstávala na vlak směr Rakousko, zradilo celý tělo. Nervy na pochodu, úplně ztuhlá krční páteř a pocit, že pokud se budu jen trochu víc hýbat, pozvracím všechno v dosahu několika metrů (#tmi, pardon). Cestování kamkoliv dál než do kuchyně pro suchý rohlík jsem proto vzdala, zpátky zalehla a notně podpořená celkovým vyčerpáním jsem trhla nový rekord ve spaní až do velmi, velmi pozdního odpoledne. Protože se mi bohužel díky studijnímu zápřahu a věcem, o kterých by bylo až moc zdlouhavý a zbytečný mluvit, vrátily některé úzkosti a stavy, ve kterých sama sobě nemůžu věřit, že mě nesloží i absolutní pitomost, dostala jsem se z tohohle stavu až teď, kdy jsem nasadila terapii cukrovím, klidem a pohádkama. A stejně nemám úplně vyhráno. I proto jsem pro tenhle rok přihlášku na Syracuse dneškem definitivně odpískala…

I když vím, že to nemuselo vlastně vůbec vyjít, protože bych byla jen ve fázi přihlášek, jak všechna moje doporučení, tak zájem profesorů ze Syracuse, abych se o tu PhD pozici snažila, byl pro mě indikátor, že by to klaplo a že bych to nechtěla už ve fázi přihlášek a výběrka pos*at. Což by se výhledově dřív nebo později stalo. A jestli jsem si aspoň něco z těch všech svých pouček a poučení zapamatovala, je to to, že na úkor zdraví a toho psychickýho obzvlášť nemají některý věci u mě prostě smysl.

Hloupý, co?

Jestli mi to je líto? Jasně, že je.

Kupodivu jsem to i obrečela, byť už dlouho vím, že kvůli školním ne/úspěchům se nebrečí, pokud brekotem nepotřebujete dosáhnout vlastního prospěchu. Ale ne že bych tuhle taktiku snad někdy použila…

Když na to ale koukám s odstupem pár dnů, nebyla to úplně zbytečná námaha. Stejně jako loni jsem si ale prošla všemi fázemi, o kterých jsem v případě Bali psala – zformulovala jsem si, co chci (výzkum, výzkum, výzkum, hlavně už žádnou exekutivu nad sockama a digitálním marketingem, prosím!), zjistila jsem, jak na tom jsem (dost slušně a možná i o kousek líp!), mohla jsem snít (nejradši mám tu fázi, kdy jedu do fiktivního Stars Hollow na kafe…), ze snu se stal postupně plán a i ty kontakty jsem si rozšířila (dokonce natolik, že pokud všechno půjde dobře, v červenci se potkáme s osazenstvem Syracuse v Kodani na konferenci #SMSociety2018).

Teď se budu pár měsíců soustředit na to, co jsem nechávala vyhnívat a pořád bylo dost času to řešit, až ten čas najednou není (snad už naposledy…). Koukám se znovu po práci, navazuju nové a oprašuju staré kontakty a čtu samý chytrý věci na samá chytrá témata, co mě posunou zas o trochu dopředu a do větší pohody. A příští rok, snad v už lepší formě, to zkusím prostě znovu, takže to doporučení budu maximálně tak úpěnlivě tisknout v obálce, kterou vesele ponesu na poštu. Protože proč padáme, pane Wayne? Abychom se naučili se zvednout…

Published by

Leni

Data-driven & social media researcher girl going places🚀 🤓 Geek, nerdy & tech news about social media, digital marketing, books & movies, and R programming. 💻 📚 Czech globe-trotter in love with Sweden. 🌍

One thought on “Proč padáme? Abychom se naučili se zvednout”

  1. Leni, díky moc za tenhle článek! Sama bych mohla vyprávět… Čím dřív si člověk dojde k tomu, že zdraví a dobrý pocit z toho, kde zrovna jsem, je přednější než kopec jedinečných příležitostí, tím lépe… Taťka říká: „Však ono se to okotí…“ :)
    Lenka

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.