logo

Proč padáme? Abychom se naučili se zvednout

Loni touhle dobou jsem psala článek o tom, že jsem zkusila přihlášku na kemp kódování na Bali. A že to nevyšlo. A taky jsem psala, v čem všem mi to mentálně strašně pomohlo. Teď jsem o patro spirály času výš a dál, na celou situaci s Bali i článek jsem samozřejmě zcela zapomněla a i nějak na všechny ty body, co mě měly kopat, abych nestrávila posledních 14 dnů v kotrmelcích výčitek, že mi (zase) něco nevyšlo…

Minulý týden jsem cílenými kroky zabloudila na vánoční fitness mejdan setkání Železné koule. Na školním mejdanu o půl hodiny předtím jsem si celkem oprávněně užívala, že už se nemusím stresovat nad psaním diplomky jako moji ještě stále stateční spolužáci (dáte to, děcka!), protože se tam konverzace s kýmkoliv téměř automaticky přepla do módu dopsáno – super – gratuluju – díky. Jenže na fitness mejdanu, už jen proto, že jsme byli vždycky všichni tak nějak v užším kontaktu (a teď nemyslím ten tělesný) a protože jsem na něm k sobě dost úpěnlivě tiskla doporučení pro Syracuse z mojí univerzity, došlo i na zodpovídání otázky, ke které jsme se se školním osazenstvem díkybohu nedostali: „Co tu děláš, vždyť ty jedeš do tý Ameriky, ne?“

No. Nejedu.

do Vídně jsem nakonec nejela, byť to bylo v plánu. Proč? Po dopisování diplomky, zařizování korektur, tisku a odevzdávání mě v 6 ráno, kdy jsem vstávala na vlak směr Rakousko, zradilo celý tělo. Nervy na pochodu, úplně ztuhlá krční páteř a pocit, že pokud se budu jen trochu víc hýbat, pozvracím všechno v dosahu několika metrů (#tmi, pardon). Cestování kamkoliv dál než do kuchyně pro suchý rohlík jsem proto vzdala, zpátky zalehla a notně podpořená celkovým vyčerpáním jsem trhla nový rekord ve spaní až do velmi, velmi pozdního odpoledne. Protože se mi bohužel díky studijnímu zápřahu a věcem, o kterých by bylo až moc zdlouhavý a zbytečný mluvit, vrátily některé úzkosti a stavy, ve kterých sama sobě nemůžu věřit, že mě nesloží i absolutní pitomost, dostala jsem se z tohohle stavu až teď, kdy jsem nasadila terapii cukrovím, klidem a pohádkama. A stejně nemám úplně vyhráno. I proto jsem pro tenhle rok přihlášku na Syracuse dneškem definitivně odpískala…

I když vím, že to nemuselo vlastně vůbec vyjít, protože bych byla jen ve fázi přihlášek, jak všechna moje doporučení, tak zájem profesorů ze Syracuse, abych se o tu PhD pozici snažila, byl pro mě indikátor, že by to klaplo a že bych to nechtěla už ve fázi přihlášek a výběrka pos*at. Což by se výhledově dřív nebo později stalo. A jestli jsem si aspoň něco z těch všech svých pouček a poučení zapamatovala, je to to, že na úkor zdraví a toho psychickýho obzvlášť nemají některý věci u mě prostě smysl.

Hloupý, co?

Jestli mi to je líto? Jasně, že je.

Kupodivu jsem to i obrečela, byť už dlouho vím, že kvůli školním ne/úspěchům se nebrečí, pokud brekotem nepotřebujete dosáhnout vlastního prospěchu. Ale ne že bych tuhle taktiku snad někdy použila…

Když na to ale koukám s odstupem pár dnů, nebyla to úplně zbytečná námaha. Stejně jako loni jsem si ale prošla všemi fázemi, o kterých jsem v případě Bali psala – zformulovala jsem si, co chci (výzkum, výzkum, výzkum, hlavně už žádnou exekutivu nad sockama a digitálním marketingem, prosím!), zjistila jsem, jak na tom jsem (dost slušně a možná i o kousek líp!), mohla jsem snít (nejradši mám tu fázi, kdy jedu do fiktivního Stars Hollow na kafe…), ze snu se stal postupně plán a i ty kontakty jsem si rozšířila (dokonce natolik, že pokud všechno půjde dobře, v červenci se potkáme s osazenstvem Syracuse v Kodani na konferenci #SMSociety2018).

Teď se budu pár měsíců soustředit na to, co jsem nechávala vyhnívat a pořád bylo dost času to řešit, až ten čas najednou není (snad už naposledy…). Koukám se znovu po práci, navazuju nové a oprašuju staré kontakty a čtu samý chytrý věci na samá chytrá témata, co mě posunou zas o trochu dopředu a do větší pohody. A příští rok, snad v už lepší formě, to zkusím prostě znovu, takže to doporučení budu maximálně tak úpěnlivě tisknout v obálce, kterou vesele ponesu na poštu. Protože proč padáme, pane Wayne? Abychom se naučili se zvednout…

One thought on “Proč padáme? Abychom se naučili se zvednout”

  1. Leni, díky moc za tenhle článek! Sama bych mohla vyprávět… Čím dřív si člověk dojde k tomu, že zdraví a dobrý pocit z toho, kde zrovna jsem, je přednější než kopec jedinečných příležitostí, tím lépe… Taťka říká: „Však ono se to okotí…“ :)
    Lenka

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.