logo

Co mě bavilo číst v roce 2017

Byť jsem si loni slíbila, že budu mnohem víc číst, finální počet přečtených knížek u mě v roce 2017 skončil na 23 ze 30, což upřímně řečeno není úplně moc. Tuplem, když vím, že jsem ke konci roku nedělala nic jiného, než rejdila nosem v knížkách, studiích a příspěvcích z konferencí, jenže to se do finálního skóre započítává jen stěží. Značnou čáru přes rozpočet mi do čtení čehokoliv ke konci roku totiž hodila – ano, i v roce 2018 je to ještě stále aktuální téma – moje diplomka. Nakonec to proto dopadlo takhle:

A co podle mě stálo za to?

Suspicious Minds: How Culture Shapes Madness, Joel Gold

Pokud vás jen trochu zajímá lidská mysl a jakým způsobem může být ovlivněn její normální chod skrze kulturní fenomény, jako je třeba film Truman Show, určitě si přečtěte tuhle knížku. Ano, přečetli jste to správně, opravdu má někdo diagnózu, která částečně vychází a je zcela pojmenovaná podle filmu s Jimem Carreym. Knížka je psaná pro laiky, takže není nutná znalost medicínských termínů.

Pouze pro VIP, Jens Lapidus

Severská literatura je dlouhodobě oblíbená, ale upřímně řečeno, začíná to být hodně na jedno brdo. Pouze pro VIP od Jense Lapiduse se klasickým drsným a krvavým kriminálkám typu Nesbø a Åsa Larsson vymyká svou civilností a záběrem směrem k různým sociálním vrstvám současného Švédska. Pokud vás nechytne anotace zrovna téhle knížky, najděte si žánr tzv. Stockholm noir.

Kosmonaut z Čech, Jarolav Kalfar

Největší překvapení roku je pro mě Kosmonaut z Čech, knížka napsaná anglicky v Americe českým autorem. Začala jsem ji číst, než jsem jela do Států za bráchou, a dělala mi společníka na všech letištích a delších přejezdech mezi městy. I tak mě strašně mrzelo, že jsem jí přečetla pocitově během chvilky, a pořád doufám a čekám na pokračování, protože tenhle mix klasické sci-fi a dost upřímné a bolavé reflexe o vyrůstání v době socialismu a normalizace, je něco, co tu strašně dlouho chybělo.

Ready Player One, Ernest Cline

Budoucnost, kdy jsou všichni radši připojení ve virtuálním světě, než aby sledovali, jak se planeta Země a lidstvo dere mílovými kroky ke svému konci. Taky je to ale budoucnost, kde najdete nejvíc odkazů na filmy, seriály, hudbu a hry z 80. až 90. let 20. století. Všechny popkulturní narážky, které si dovedete představit, si v téhle knížce můžete vychutnávat v naprosto nečekaných souvislostech. A je to strašně moc dobrý! Virtuální, ale dobrý! A brzy bude i film

The Subtle Art of Not Giving a Fuck, Mark Manson

Kdysi jsem měla kámoše, jehož knihovnička ne náhodou sestávala jenom z manuálů na život. Měl všechno, na co si vzpomenete, když se řekne Jan Melvil: Čtyřhodinové tělo, Nikdy nejez sám, Čtyřhodinový pracovní den a tak dále. A taky není náhodou, že tenhle odstavec začíná spojením „kdysi jsem měla kámoše“. Jenže…

Rok 2017 pro mě byl období, kdy se spousta věcí dost bez mé kontroly a přičinění měnila, přetvářela a ne vždycky to byla úplně procházka růžovým sadem. Začala jsem proto o trochu víc po manuálech na život koukat, byť k ním mám lety vypěstovaný skeptický odpor a silnou averzi (nebo možná k lidem, co čtou jenom je, nevím…). The Subtle Art of Not Giving a Fuck je ale mezi slepými jednookým králem, protože si ze všech těch jindy velmi naivních manuálů na život dělá zcela nepokrytě p*del. Navíc rady v něm obsažené, jsou dost jednoduše aplikovatelné, udržitelné a do značné míry i zábavné. A je v nich spousta hluboké pravdy:

Everybody Lies: Big Data, New Data, and What The Internet Can Tell Us About Who We Really Are, Seth Stephen-Davidowitz

Lžete na internetu? Asi ne tak úspěšně, protože tahle knížka dokazuje, že v tom máme ještě spoustu mezer. Věděli jste, že se dá sledovanost sportovní akce vyhodnotit z dat o propadech ve sledování porna? Nebo že se dají na základě textové analýzy statusů na Facebooku rozčlenit zpravodajské servery na pravicové a levicové? A zajímalo vás někdy, jestli opravdu otcové více nadržují svým dcerám než synům? A co třeba míra, jak moc lžeme o tom, jak často máme sex? Všechny tyhle věci se dozvíte v téhle knížce, včetně někdy trochu děsivých způsobů, jak to jen z obyčejně osbíraných dat z vyhledávání na Googlu lze zjistit.

Maybe in Another Life, Taylor Jenkins Reid

Spoiler alert: Je to hodně nenáročný a spíš young adult a místy až uslintaně sentimenti, ale…  Pokud vás někdy napadlo, co by se stalo, kdybyste se v některém z okamžiků svého života rozhodli jít jinou cestou, tahle knížka je přesně o tom. Jedna holka, dvě různá rozhodnutí, která ovlivní nejen její život, ale i život ostatních v jejím nejbližším okolí, dvě různé dějové linky. Silně nedoporučuju lidem, co někdy jen trochu zalitovali, že se někdy rozhodli „špatně“.

When Breathe Becomes Air, Paul Kalanithi

Máloco mě v knižní podobě dokáže rozbrečet, ale když už se to děje, stojí to za to. Tyhle memoáry brilantního chirurga, kterého příliš brzy ze světa a života jeho blízkých zprovodila rakovina, jsou přesně takové. Není to laciný tearjerker, ale zachycení posledních pár let života, které příliš rychle protekly mezi prsty…

Postcards from the Edge, Carrie Fisher

Chybí tu, chybí. Ale můžeme být rádi, že nám po sobě kromě filmů zanechala i svůj talent psát, nebo v tomhle případě namlouvat audioknihy. Z části, řekla bych té větší, autobiografická záležitost o tom, jaký je život začínající herečky v Hollywoodu. Má to vtip, nadhled, břitkost a spoustu ideálů a podivuhodně nepodivuhodných vztahů.

A co mám v plánu číst pro rok 2018?

Určitě toho bude mnohem víc. Plánuju se trochu víc ponořit do literatury o tom, jak pracovat s vlastní hlavou, aby se nepřehřívala a nekolabovala. Z toho soudku mám už teď rozečtené Developing Resilience: A Cognitive-Behavioral Approach od psychologa Michaela Neenana a je to vážně super a dost poučný číst si o lidském chování skrz tuhle optiku.

Mám v plánu víc zabřednout do sféry computer science a k tomu příbuzným fenoménům, které ovlivňují lidské chování off i online. Zatím se mi jako super tipy jeví Weapons of Math Destruction od Cathy O’Neil o zlotřilých algoritmech, což ale vyváží Algorithms to Live By, který vyšel nedávno i v českém překladu u Jan Melvil. A guilty pleasure bude komiks o Adě Lovelace The Thrilling Adventures of Lovelace & Babbage od Sydney Padua.

Čekají mě taky autibiografie (juch!) a literatura faktu. Mám tu schovaného I Am Spock od Leonarda Nimoye, ale i The Nazi and the Psychiatrist od Jacka El-Haie, který píše o velmi podivuhodném vztahu amerického psychiatra a válečných zločinců z 2. světové války, kteří prošli (nebo měli projít, dokud se nepotkali s kyanidovou kapslí…) Norimberskými procesy. Rozečtený mám i One of Us: the Story of Anders Breivik and the Massacre in Norway, dost mrazivé podání příběhu o tom, odkud se vzal Breivik. Napsala ho výborná norská novinářka Åsne Seierstad  a Norové chystají na základě její knížky i film… Vyloženě se ale těším na Harvardský psychedelický klub od Dona Lattina, protože kdo by neměl rád LSD a Timothyho Learyho…

A zapomenout samozřejmě nemůžu ani na severskou literaturu, výhradně pak tu švédskou. Mám tu Léčku od Åkeho Edwardsona, Stockholm Delete Jense Lapiduse (2. díl Pouze pro VIP) a ráda bych konečně přečetla i něco přímo ve švédštině. Uvidíme.

Další tipy, co mi přijde zajímavé číst, najdete v seznamu to-read u mě na Goodreads, a pak taky tady:

Mimochodem, pokud to nevíte, včera byl #ScienceFictionDay k příležitostí narození spisovatele Isaaca Asimova, krom jiného, autora Já, robot (ne toho filmu, téhle knížky..). A není to jediný knižně důležitý den v roce. Nechcete-li ztratit nit a přehled o tom, co se kdy děje a vydává, respektive vychází ve zfilmované podobě, stáhněte si od The New York Times jejich kalendář s těmi nejdůležitějšími daty.

Published by

Leni

Data-driven & social media researcher girl going places🚀 🤓 Geek, nerdy & tech news about social media, digital marketing, books & movies, and R programming. 💻 📚 Czech globe-trotter in love with Sweden. 🌍

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.