logo

Akademička na cestách: Kritické konferencování v Umeå a přepínání mozku v Kodani

Sedím momentálně v hostelu v Kodani a jak je mým dobrým zvykem, prokrastinuju tím, že koukám z okna, usrkávám k tomu dánský Carlsberg a celkem tupě pozoruju lidi, co chodí kolem. „You’re just being a proper analyst of human social interactions“, jak by řekl můj kamarád J., když mě v Umeå před pár dny přesvědčoval, že vejrat na lidi je vlastně celkem neškodná záliba všech z nás z kolečka rádoby sociologů, kteří jsme uhnuli do digitálního prostředí a většinu času moc nevíme, co vlastně děláme a jen improvizujeme, neb si ten obor zčásti celý sestavujeme tak nějak za běhu…

Letiště v Umeå je poněkud maličké a letadla odtama lítají asi tak 3x denně. Všechno přes Stockholm nebo přímo na Gran Canaria…

Od středy do pátku se nás takových podobných sešlo na severu Švédska kolem stovky na symposiu Critical Digital and Social Media Research. Zatímco já jsem tam jela, protože zaprvé Švédsko, zadruhé sociální média a zatřetí jsem už vážně potřebovala vypadnout po brutálně našlapaném únoru někam, kde mi budou lišky dávat dobrou noc a nikdo po mně nebude chvilku nic chtít, zhruba polovička osazenstva dorazila kvůli slovíčku „critical“ a nebáli se ho použít. A tak se Léňa opět dozvěděla, že existuje další kus světa, o kterým doposud neměla ani šumák…

Věděli jste, že existuje něco jako kritická teorie? Já ne. Respektive, já na to přišla až na místě. Poprvé mi to začalo vrtat hlavou u keynotu Christiana Fuchse, kdy započalo jemné burcování proti nebezpečenství tzv. digitálního kapitalismu a fetišizace dat, a to vše se na konec posypalo tím, že Marx vlastně vymyslel internet…

Pořád si nejsem úplně jistá, jestli to nebyla jen vyšší úroveň sarkasmu, na jehož pochopení mi doteď chybí pár deci kofeinu navíc…

Srandičky a sarkasmus stranou: Pokud z odborných prací Christiane Fuchse odfiltrujete celkem hutnou dávku levičáctví, jeho přemýšlení nad digitálním prostředí skrze politicko-ekonomické teorie je poměrně příjemná procházka do vod, které jsou fakt zajímavé, ale zároveň jste tak trochu podvědomě rádi, že se v nich nemusíte přebírat právě vy…

S tímhle kritičtějším nastavením jsme za 3 dny konference, s programem plným cca 60 prezentací a se 6 keynote speakery, kteří jsou v oboru digitálních, sociálních a jinak nových médií asi na stejné úrovni jako Bono v populární muzice, jsme tak zvládli probrat:

  • etiku výzkumu, kde se používají data a AI,
  • jaké metriky by bylo super sledovat a přestat tak podporovat tzv. vanity metrics,
  • proč je dobře mixovat metody výzkumu a trochu s nimi experimentovat,
  • proč algoritmy nejsou tak jednoznačně strojová věc,
  • že ISIS/Daesh je jedním z nejlepších marketérů svého obsahu online,
  • jak se používají obrázky holocaustu pro propagaci pravičáků na Instagramu,
  • co se dá dělat s rasismem na sítích a co je to vlastně ta hate speech,
  • jak se ve Švédsku místo smutku po teroristických útocích shánějí koťátka a pizza,
  • že si fandové chemtrails podmaňují internet skrze YouTube,
  • kolikrát a jak vypínají internet (nebo lidi) v Turecku, Maroku a Africe,
  • důkazy, že je Trump jen fašistický „jájínek“,
  • že Minority Report v reálu fakt nefunguje dobře,
  • proč není dobře šikanovat uživatele za 10 let staré tvíty,
  • a proč je fajn mlátit jak do data-piňaty, tak i do té teoretické…

Sice se mi z toho všeho asi čtyřikrát dokola převařil mozek a mám zase na hodně dlouho nad čím přemýšlet a hlavně co číst, ale i přes slušnou únavu jsem moc ráda, že jsem jela. Tyhle menší konference mají neskutečné kouzlo v tom, že se na ně sjede banda podobně nastavených lidí a většina má potřebu se seznamovat, protože jinak – a v Umeå zvlášť – není moc co jiného dělat. Večerní setkání v baru pak vypadá jako hodně otřepaný vtip o tom, jak se potká Češka, Mexičan, Švéd, Irka, Běloruska, Korejka, Turek, Dán a Ital a vypráví si, jak se u nich doma používá internet. :)

Kampus univerzity v Umeå je v tomhle ročním období trochu monotónní, sněhem zapadlá plocha, ze které sem tam vystupují lidi nebo vyšší patra budov…

Co se týče Umeå, tak moc doporučuju se tam jet podívat, i když je to město veskrze maličké a hodně klidné. Pokud ale máte rádi opravdovou zimu s metrem sněhu napadaným přes noc, tak je to značka ideál. Dle místních to i v létě stojí za to. Umeå čerpá hlavně z toho, že je studentské město s přední švédskou univerzitou, noční život je tam tomu asi dost přiměřeně „divoký“. A i když se tam vlastně nic moc neděje, to místo má prostě neskutečný kouzlo a fajn atmosféru.

Mám nové přísloví: „Stojí tam jak kolíček v Umeå.“

To, co není vidět v dálce, je zamrzlá řeka. Od doby, co jsem byla malá, jsem nic podobnýho neviděla. Nutno dodat, že podobně perplex z toho byli i kluci z Mexika a Turecka…

Jak jsem říkala, vejrám z okna a pozoruju lidi. Už se setmělo, kavárna patřící k hostelu se pomalu plní, i když happy hour byla včera a další se chystá až v úterý. To vejrání mi jde. Dělám to vlastně s přestávkama už od rána, protože návštěva skandinávských měst je v podstatě jen posedávání v různých kavárnách přerušovaná přesuny do dalších zařízeních. Moje oblíbená v Kodani je kavárna/restaurace Ofelia v budově divadla poblíž Nyhavn. Má prosklené zdi, skrze které koukáte přímo na přístav a na nádhernou budovu opery na druhém břehu. Dopoledne se vyčasilo, sluníčko se i přes předpověď rozsvítilo, takže se u skořicového šneku a kafe, co by probudilo i dobře uleželou mrtvolu ze severské detektivky, sedělo obzvlášť dobře.

Neříkám, že je to extra lichotivé světlo, ale takhle jsem byla dneska nejvíc spoko a to se počítá!

Kromě sledování dění kolem (20 běžců, 5 pejskařů, 8 tatínků s kočárky, 15 zamilovaných párů a pár náhodných kolemjdoucích cca během hodiny) jsem stihla začít koukat po bydlení ve Státech. Od chvíle, co mi přišla ta velká obálka, teď totiž vedu tak trochu dva životy a snažím se stíhat to oboje naráz a za pochodu – dokončuju, co se dá v ČR, a začínám, co se dá, v USA. Což se s časovým i geografickým odstupem snáž říká, než dělá…

A tak na mě dopoledne při pozorování města skrze sklo přes veškerý nadějný vyhlídky a super konferenci za mnou padla trochu chandra. Možná jen z únavy, možná z toho, že ve mně Kodaň vyvolává celou řadu vzpomínek a to na obou pólech spektra emocí (rada: nechoďte na polozvláštní rande ve městech, kam jezdíte rádi na dovolenou…).

Dřevěná mola Kodani obzvlášť sluší a tohle nebe taky

Možná mi ale jen dneska začalo postupně docházet, že tenhle styl života a architektury ve Státech nebude. A že tam nebude tak jednoduchý všude dojít pěšky. A že se díky tomu, že budu pryč, minu se spoustou lidí, kteří jsou v Evropě. A že bude trochu obtížný držet se všemi kontakt. A že to prostě nebude vůbec žádná p*del, protože jedu do úplnýho neznáma, i když vím, že je to správný krok, že tam mám super profesorskou spojku (už dokonce dvě!) a spolužáky, kteří zatím skrze virtuální prostor, působí moc mile a fajn.

Nemám zaječí úmysly, to vůbec ne, jen pro mě tenhle výlet na sever a na jih byl asi větší psychická očista, než jsem si původně myslela. Jak pozoruju lidi, přemýšlím, jak mi to půjde v kultuře, která je úplně jiná než ta, ve které se mi zatím podařilo celkem bez problémů řadu let proplouvat. Takže doufám, že měl J. pravdu a že vážně patřím/e mezi improvizátory, co zvládají všechno vymýšlet tak nějak za běhu…

Leave a reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.